Eva Šaušová pracuje už přes deset let jako probační úřednice ve středisku Cheb. Za tu dobu se Eva věnovala téměř všem agendám probačních a mediačních činností a vyzkoušela si i práci vedoucí střediska. V současné době největší část Eviny práce tvoří práce s mládeží. Od roku 2014 působí jako regionální metodik pro agendu mládeže v Západočeském soudním kraji.  

K mediacím říká: „Vážím si všech, kteří se mediace zúčastní, protože to svědčí o jisté dávce osobní odvahy, vůle a ochoty řešit konflikty a problémy konstruktivně a nahlížet na ně i pohledem druhé strany, což je mnohdy opravdu těžký úkol.“

Jak dlouho se věnujete mediacím a proč jste si za svou specializaci vybrala právě mediaci?  

Mediace mne zajímala od samého začátku mé práce u Probační a mediační služby, a z toho důvodu jsem se také již v roce 2011 přihlásila k výcviku Řešení konfliktu technikou mediace u Asociace mediátorů ČR. Od absolvování odborné zkoušky pro úředníky v roce 2012 jsem již pracovala v agendě zprostředkování řešení konfliktu a od té doby usiluji o to, aby byla nedílnou součástí práce s pachatelem a poškozeným, a to jak u dospělých, tak mladistvých. Za těch přibližně 8 let, co se snažím mediační setkání praktikovat, jich proběhlo, počítám, kolem 70-80.  

Co předchází mediačnímu setkání?  

U každého případu, ke kterému se dostanu, a kde existuje byť hypotetická možnost realizovat mediační setkání, se zamýšlím nad způsoby, jak zařídit, aby se mediace opravdu uskutečnila. Beru to trochu jako výzvu. Snažím se oběma stranám nenásilně vysvětlit, co pozitivního jim takovéto setkání může přinést, ale zároveň na ně netlačit. Baví mne různorodost přístupů a reakce klientů (jak pachatelů, tak poškozených), baví mne hledat cesty, jak se jim přiblížit tak, aby i oni spatřili užitečnost tohoto setkání. Někdy stačí velmi málo, třeba jen krátký telefonický rozhovor, a mediace je naplánována. Někdy klient od počátečního naprostého odmítání až k přijetí této myšlenky a k účasti na mediaci urazí velký kus cesty, může to být i po několika osobních setkání s probačním úředníkem-mediátorem. Každopádně si vážím všech, kteří se mediace zúčastní, protože to svědčí o jisté dávce osobní odvahy, vůle a ochoty řešit konflikty a problémy konstruktivně a nahlížet na ně i pohledem druhé strany, což je mnohdy opravdu těžký úkol.  

Jak se na mediaci připravujete a jak se před tím cítíte?  

Před každou mediací se snažím připravit si půdu tak, abych přibližně věděla, jak budou obě strany k setkání přistupovat, jaká jsou jejich očekávání, eventuálně co mohou nabídnout. Praxe mne však naučila, že i přes veškerou přípravu dokáží účastníci překvapit, a to jak v pozitivním, tak negativním slova smyslu. Před každou mediací tedy cítím vždy určitou míru nervozity (kterou se spíše snažím přetavit v bdělost a připravenost na jakýkoli vývoj situace) a zároveň i určitou zvědavost… Je to tak trochu adrenalin. Každopádně cítím vůči oběma stranám zodpovědnost – nikoli proto, že bych byla zodpovědná za jejich ne/dohodu, ale proto, že jim musím zajistit bezpečný prostor pro jednání, které pro ně, jak jsem již říkala, nebývá lehké. Po mediaci je pro mne velkým zadostiučiněním, když vidím, že obě strany (někdy jsou to i rodiče mladistvých, kteří se účastní mediace) jsou schopné si o problému normálně popovídat, vzájemně se poslouchají a leckdy i pochopí situaci toho druhého, odcházejí pak spokojení a uklidnění. K tomu samozřejmě zdaleka ne vždy dojde, takže jsou to takové vzácné chvilky.