cs

O MEDIACI

O AUTOROVI Pracuji u Probační a mediační služby 15 let. Svou práci vykonávám na středisku v Berouně. K psaní jsem byl puzen od malička, resp. od doby, co jsem se naučil psát. Pořád jsem si do sešitů něco zapisoval. Mými prvními hrdiny byli indiáni a kovbojové. Nicméně jsem slíbil sám sobě, že se stanu spisovatelem, až mi bude padesát. Proč tak pozdě? Až ochutnám život a budu mít O ČEM psát. Proč mne zrovna toto napadlo jako caparta, netuším.  

OBAL KNIHY Na obalu knihy jsem využil motiv Michelangela Buonarrotiho ze Sixtinské kaple Zrození člověka. Chtěl jsem tím říct, že tím, jak se „dotýkáme“, potkáváme, ovlivňujeme, tak se vzájemně spoluutváříme. Najdete tam ruku autora a ruku jedné probační úřednice (mimochodem vynikající mediátorky), kterou jsem na úvodních stránkách této knihy požádal o ruku.  

O KNIZE Román Mediace pojednává o tragédii, vině a hledání odpuštění v prostředí, které mu není vůbec nakloněno. Vysokoškolák Pavel po oslavě narozenin spáchá trestný čin, jehož obětí je náctiletý Tomáš. Probační úřednice Anežka se učí, jak pracovat s pachateli a oběťmi, její ideály se tvrdě střetávají s realitou a život jí ztěžují epileptické záchvaty. Do děje vstupuje vážně nemocná učitelka Kateřina a vrah Marcel.  

Forma příběhu podtrhuje i samotný proces mediace, při kterém dochází k setkání pohledů různých stran. Hrdinové popisují události ze svého pohledu, promlouvají v ich-formě. Každá postava má i svůj jazyk, např. jazyk náctiletého Tomáše Mládka vznikal na koupališti ve Zdicích. Celé léto jsem tam trávil každou volnou chvíli, abych poposedával u skupinek mladých lidí s poznámkovým blokem a zaznamenal jejich autentický jazyk. Tato psychologická mozaika nastoluje výzvy, které v hrdinech probouzí to nejlepší i to nejhorší. Probační úředník si možná více než jiné profese každý den uvědomuje poselství knihy: „Nezáleží na tom, odkud jdeš, ale kam míříš.“  

I když v psaní je člověk „sám“, vydání knihy je týmová práce! To jsem se naučil při vydání Mediace. Výsledná podoba vznikla v tvůrčím dialogu s redaktorkou Janou Šulistovou (mající zkušenosti se sociální prací a publikující články o civilní mediaci), korektorkou Evou Kadlecovou (dvorní korektorkou Zdeňka Svěráka), grafikem a sazečem Jirkou Houžvičkou (fyzická podoba knihy je jeho zásluha) a s podporou nakladatelství Pointa, které mi od začátku projevovalo velkou důvěru. Na tyto lidi se někdy neprávem zapomíná.  

O ZRODU KNIHY Na kvalifikačně vzdělávacím kurzu Probační a mediační služby v roce 2006 nám tehdejší ředitel Pavel Štern vyprávěl příběh Russe Kellyho, který stál u zrodu moderního pojetí restorativní justice. Tento životní osud mi přišel natolik silný a úchvatný, že jsem si už tehdy říkal, že by si zasloužil, aby se o něm vědělo více. U zrodu knihy stál ovšem až narozeninový dárek kolegyň ze střediska. K mým 39. narozeninám mi zaplatily víkendový kurz Naučte se pracovat se svým textem u Markéty Dočekalové v Sezimově Ústí. Nedostal jsem od nich téměř žádné informace předem. Až na místě jsem zjistil, že se jedná o dílnu tvůrčího psaní určenou pro několik málo spisovatelů, kteří tam budou pracovat na svých textech. Já sebou neměl žádné texty. Když jsem je po nocích dodělával, kolegyním jsem v duchu poslal několik ne úplně nadšených vzpomínek. U stejné lektorky jsem následující rok navštěvoval kurz Psaní beletrie, kde se zrodila postava Karolíny Pechové z knihy Mediace, a napsal jsem tam text, který najdete v románu v kapitole 12 na stránkách 51 až 54.  

Na kurzu jsem se naučil, že by první literární počin měl být z prostředí, které důvěrně známe. Proces mediace mě od samotného začátku práce v Probační a mediační službě fascinoval. Stále jej beru jako naši královskou disciplínu. Ač může lidem nesmírně pomoci, stále se o něm moc neví. Snad román Mediace alespoň trochu přispěje ke zlepšení povědomí o mediaci jako takové. S tím souvisí i další sdělení románu – jen ti, co jdou k sobě, se mohou potkat. A to platí samozřejmě i naopak.  

O TVŮRČÍM PROCESU Těžko se to popisuje. Samotný text mě napadá, přichází ke mně a já jej zapisuji. Jediná má přidaná hodnota je v tom, že do něj přidávám gramatické chyby, které po mně pak opravuje korektorka. Prakticky celá kniha byla napsána při poslechu Mozartova Requiem. Asi by nikdo nespočítal, kolikrát jsem slyšel dokola tuto geniální skladbu. Psaní trvalo několik let, vytvořil jsem sedm verzí příběhu. Prvními čtenáři příběhu byly kolegyně, které mi tehdy předaly dárek v podobě kurzu. Jedna z nich po přečtení zareagovala: „Tě vyhodí z práce, když to zveřejníš.“ Nicméně knihu v uveřejněné podobě předem nečetl nikdo. K těm, co se s románem seznámili před jeho vydáním by mi přišlo nefér, kdyby tam pro ně nebylo něco nového. Tak jsem napsal verzi osmou, kde přibyla postava soudce Čestmíra.  

O ČTENÁŘÍCH Těm bych chtěl poděkovat především. Dobrou knihu dělá dobrý čtenář – v to věřím. Za to, jak bude úspěšný život příběhu, může z velké části citlivost čtenáře. Bez lásky není nic a bez čtenářů příběh vyvane do ztracena.